Kdo mě zná, ví, že řízení je moje VELKÉ téma… Líbí se mi příměr Zdeňky Jordánové – že mezi řízením auta je paralela s řízením vlastního života. Uznejte sami – jací jste vy nebo vaši známí a jakým způsobem řídíte? Kdo jezdí v klidu a opatrně, kdo má potřebu si na silnici honit ego a dávat ostatním najevo, kdo je tady pánem… Zároveň řízením auta se stáváte plně zodpovědným členem dopravního provozu! Co ve vás tahle zodpovědnost vyvolává? A jak to máte s přijetím zodpovědnosti za svůj vlastní život?
S čím já teď aktuálně bojuji jsou rozjezdy do kopce. “Naučila” jsem se rozjíždět na ručku, což se ukazuje jako ne zcela funkční způsob – tedy alespoň pro mě. Několikrát (= asi 100x:-) mi auto chcíplo na křižovatce a nemohla jsem se rozjet. Krásně jsem se pod tlakem (který jsem si na sebe samozřejmě sama vytvořila) vystresovala a výsledkem je to, že teď mám z každé blížící se křižovatky v kopci obavy a vyvolává ve mně paniku…
Je to krásný příměr k životu. Když si osvojíme nefunkční návyk a stále dokola ho opakujeme, nic se nezmění a my se nikam neposuneme, naopak… Jen u toho auta je odezva o něco rychlejší…
Začít dělat “něco” jinak… u mě je to celkem jasné – začít se rozjíždět přes pedály a hlavně být v klidu. Už jsem si několikrát mávala s kolemjdoucími chodci (když jsem zrovna zůstala viset na přechodu:-) nebo se omlouvala gestikulací řidiči, co seděl v autě za mnou, na které jsem, ve snaze se rozjet, nacouvala…
Tímto vás prosím (i s ohledem na mé řidičské dovednosti:-):
Tímto děkuji všem chodcům a řidičům, že se mnou mají trpělivost. Umožňují mi se stát dobrým řidičem a tím i lepším a spokojenějším člověkem…
A ano, uvažuji o podobném polepu na své auto:-)